Huculský kůň

Huculský kůň je nejpřímějším potomkem divokého koně evropského – tarpana (equus ferus seu gmelini). Poslední klisna tarpana byla ulovena na stepi jižní Ukrajiny v roce 1879. Po tarpanovi se zachovala jen jedna úplná kostra v Zoologickém muzeu Akademie věd v Petrohradě. Jediné co přetrvává je přímý genetický vklad v krvi polodivokých potomků tarpana, z nichž hucul je jedním z nejčistokrevnějších.

Huculský kůň byl od nepaměti chován polodivoce a ve velice tvrdě, hlavně na karpatských poloninách. O hucula (hucul v rumunštině znamená zbojník) se začala výrazněji zajímat v polovině 19. století rakousko uherská armáda, když odborná komise ministerstva války poznala kvality tohoto koně, jeho otužilost, tvrdost a dlouhověkost. Toto malé horské plemeno pochází z oblasti Karpatského oblouku. Okolí Jasiny na Ukrajině se jmenuje Huculsko, odtud tedy název huculský kůň (dříve Zakarpatská Rus).

Hucul je velmi odolný koník s malými nároky. Má silně geneticky zakořeněné instinkty a pudy z přírody, kde musel často odolávat útokům vlčích smeček, medvědům a jiným predátorům. Proto také ve stádě panuje tvrdá hierarchie, která se řídí nejen právem silnějšího, ale staršího.

Huculové mohou běžně pracovat od 3 do 25 let, dospívají okolo šestého roku a umírají okolo třiceti let. Hucula neuctíte celodenním pobytem ve stáji. Je to přírodní koník a tak je nejraději venku, jak pod sedlem, v zápřahu, nebo jen tak volně ve výběhu. Venku může žít opravdu celý rok, a to i když, zvláště na horách, napadá několik metrů sněhu. Není raritou, že v těchto podmínkách přežívá bez jakékoliv újmy i novorozené hříbě.

V roce 1979 byl huculský kůň zařezen do chráněného genofondu původních plemen hospodářských zvířat FAO a v roce 1993 bylo toto plemeno prohlášeno genovou rezervou ČR.